Co dělat, když mě práce ničí?

Čvc 22, 2021

Byl jsem požádán o odpovědi na otázky pro článek “Moje práce mě ničí” do časopisu Marianne. Tady jsou mé odpovědi.

1. Jaká míra stresu je vlastně v jakémkoliv zaměstnání únosná? Je jasné, že občas se do práce nechce každému z nás, sem tam jsme líní, nebo narazíme na nepříjemný a obtížně řešitelný pracovní problém. Jak ale rozpoznat tu chvíli, kdy je to “moc?” A kdy nás chození do práce dlouhodobě systematicky ničí?


Myslím, že v momentě, kdy se přistihnete, že vás podvědomě přitahují nebo vyhledáváte zdroje podobné tomuto článku nebo klíčová slova typu “kolik stresu je ještě únosné”, “kdy je to až moc”, “jak poznám, že mě stres ničí” — to vše jsou varovné signály, že už jste za hranicí, je to “moc” a míra stresu už není únosná.

V ten moment už dáváte víc, než dostáváte a dlouhodobě je takový stav neudržitelný a někde si vybere (nebo vybírá) svou daň.

Odpovědí jsou často, ale ne vždy, hranice. Obecně se lidé snaží žít, jak nejlépe umí, snaží se i pracovat, jak nejlépe umí, což se naše společnost naučila zneužívat. Ať už uděláte jakýkoliv výsledek, příště by to mělo být o 10-20% víc. Vývoj, změna a zlepšování jsou pro život přirozené, ale ve firemním pojetí společnosti se toho lehko zneužívá a proto pak čelíme různým problémům spojeným se stresem, vyhořením a že je toho “až moc”.

To se dál může projevovat dlouhodobým odporem k práci, zvýšenou plačtivostí, lhostejností nebo hledání smyslu a významu života.

2. Jak podle Vás vypadá ideální práce a ideální zaměstnanec?


Ideální práce

Je to velmi individuální otázka. Každý jdeme “vlastní cestou” životem a volíme tak, jak v daný moment věříme, že je nejlepší. 

Pro mě osobně je tato cesta stavění na tom, co už “jsem” nebo “mám”. Tedy využívání svých nejsilnějších stránek k tomu, abych byl přínosem pro ostatní, společnost, evoluci. Pro mě je tedy práce “posláním” nebo “smyslem života”. 

Hodně lidí ale vnímá práci jinak, než já. Víc pragmatičtěji, míň idealisticky. A díky tomu můžeme jako celek fungovat a jako civilizace být v technologickém pokroku tam, kde jsme. 

Ale to neznamená, že je tento “pragmatický styl” pro všechny. Těm, kteří se zamýšlí nad tím co je “ideální práce” a hledají ji bych doporučil, aby přestali hledat “venku” (co nabízí trh práce, jak “napcu” své vlastnosti do určité pozice).

A naopak začali hledat “uvnitř” (Jaký jsem? V čem jsem dobrý? Co mě přitahuje?). K takové úrovni sebeuvědomění je dobrou pomůckou typologie osobnosti (test v češtině zdarma na 16personalities.com), která může pomoct dát do slov věci, které jsou hluboko v nás, ale nedokážeme je přesně popsat.

Zároveň také sdílení těchto “vnitřních věcí” s někým blízkým a zároveň i cizím, typu kouč nebo terapeut. Dokáží totiž člověku dát prostor a nástroje pro nalezení vlastních odpovědí nebo cesty.


Ideální zaměstnanec

Ideální zaměstnanec je ten, který je “vnitřně ukotvený”, aneb staví na pevných základech. Ví co chce, jde si za tím a dělá to udržitelně. Jelikož nejlepším prediktorem úspěchu je právě vášeň + vytrvalost (dle knížky The Grit od Angela Duckworth), což jsou základní ingredience pevných základů. 

3. Co ovlivňuje spokojenost v práci? Je to spíš samotná pracovní náplň, nebo spíše vztahy (s kolegy, nadřízenými)?


Jelikož je život spíš “všechno se vším související” propletená síť, než jednotlivé, oddělené body, tak rozhodně obojí, ale jak u koho v jaké míře. 

Pro někoho jsou více důležité vztahy, pro jiné spíše náplň samotné práce, ale roli hrají pro oba. Pokud mám skvělé kolegy, ale náplň práce mě absolutně nenaplňuje, nebudu šťastný, i kdyby mi šlo převážně o vztahy a naopak. Jde o určitou rovnováhu.

Každá práce má své překážky, a proto, pokud jsou pro mě například právě vztahy prioritou, vydržím mnohem víc a mnohem déle pro “vyšší prioritu” těchto vztahů. A právě díky typologii osobnosti jde dát lépe do vědomí a slov, co konkrétně je pro mě opravdu důležité.

4. Co byste poradil člověku, který se do práce dlouhodobě netěší?


Prvně by mě zajímalo, jestli vůbec stojí o moji radu? Je přirozené, že chceme na věci přijít sami a rady jsou tudíž často nevyžádané, spíše než chtěné. 

Pokud by opravdu chtěl, pak bych se nejspíš zeptal na svou oblíbenou otázku: ”Když si představíš, že ležíš na své smrtelné posteli, co bys svému ‘dnešnímu já’ vzkázal s ohledem na svou situaci a tuto práci?” Ze zamyšlení a následujícího rozhovoru se potom můžeme postupně dostat k jádru, proč se do práce netěší a co s tím chce dělat.

5. Přistupujete jako kouč někdy i k tomu, že člověku poradíte, aby změnil celý obor?


Pokud je to něco, co klient chce, potom určitě. 

Co se týče slovíčka “radit”, mám s ním trochu problém — nestavím se totiž do “nadřazené” pozice, kdy něco “vím” a tudíž můžu radit, naopak jsme s klienty partnery, bavíme se o různých úhlech pohledů na jejich situaci a oni sami nejlépe vědí (i když je to často dost hluboko skryto), co sami chtějí. 

Jako kouč sloužím jako podpora nebo výzva, případně překladatel, ukazatel, někdy i katalyzátor nebo “rozmotávač klubíčka” k tomu, aby člověk došel k tomu co sám opravdu chce.

Často je totiž těžké rozeznat, “co chci já”, “co ode mě chtějí ostatní”, “co jsem se naučil od sebe chtít já kvůli tomu, co ode mě očekávají ostatní”, atd.

Ať už se klient rozhodne v oboru zůstat nebo ho změnit, bude na své cestě překonávat spoustu překážek (přemýšlení o změně oboru je jedna z nich) a pouze, když objeví své “proč” — co opravdu chci ve svém životě/kariéře, kam mě to táhne, jaký jsem — potom je dokáže překonávat s lehkostí a vytrvalostí. Sám jsem celý obor změnil, takže to nevnímám jako něco nemožného nebo nevhodného.

6. Jak se do naší spokojenosti s prací podepisuje například to, jak to máme se spokojeností v soukromém životě. A naopak, jak ovlivňuje naše práce náš osobní život a vztahy?


Je to podobné jako u otázky s pracovní náplní a vztahy (č.3). Rozhodně se vzájemně ovlivňují, ale záleží člověk od člověka na tom, jak a do jaké míry.

To, jak moc, určují “nohy”, po kterých v životě “chodíme” — jedna noha je například práce/škola, druhá partnerské vztahy, třetí rodina a kamarádi, čtvrtá osobní zájmy (může jich být víc nebo míň, podle toho, jak člověk své jednotlivé “nohy” vnímá). Pokud jedna z těchto “nohou” zrovna moc nefunguje, ale ostatní ano, opíráme se o některou (nebo všechny) víc. Pokud nefunguje vícero z nich, člověk doslova ztrácí půdu pod nohama a přenos starostí/nálad do jiných oblastí je o to větší.

Někdo si přenáší svá osobní/pracovní témata do svého osobního/pracovního prostředí, někdo dokáže oddělit svůj pracovní život od osobního přirozeně a někdo se to učí — nastřádanou (často negativní) energii totiž lze vypustit i jinak a jinam, než na naše blízké nebo kolegy, například skrze vlastní koníčky, sport, meditaci, apod.

Znovu, díky typologii osobnosti se dokážeme lépe bavit o tom, jak konkrétně ovlivňuje disharmonie v různých životních oblastech právě vás. Proto je skvělé poznat typologii a díky ní lépe sami sebe — naučíme se tak vzájemně bavit o těchto důležitých věcech.

7. Existuje podle Vás nějaká ideální doba, jakou by člověk za den měl strávit prací? Doporučujete zanechat si například zcela volné a nepracovní víkendy? Jak dlouho by měl mít člověk dovolenou, a doporučujete ony často zmiňované dva týdny v kuse? 


Odpověď se mění podle adresáta i práce, kterou děláme. Ideální je vždy šité na míru. Stejně jako jsme pravák a levák v psaní, můžeme být i “pravák” nebo “levák” v organizování si života a práce.

“Praváci”, kterých je obecně o trochu víc, jsou skvělí na to organizovat si svůj život a chtějí vědět, co se bude dít. Rádi mají věci uzavřené a vyřešené a změny na poslední chvíli nejsou jejich nejlepší přítel. Zároveň dávají přednost práci a vyřešení všech povinností před zábavou. Proto bych právě jim (po individuálním zvážení) doporučil volné a nepracovní víkendy a dovolenou tak dlouhou, aby vnitřně mohli vypnout. Ideální pracovní doba je velmi individuální, ale převážně to pro ně budou pravidelné období “od – do” přes den.

“Leváci”, kterých je obecně trochu míň, jsou naopak skvělí ve své přizpůsobivosti a spíš je odrazuje, když ví co se bude následující měsíc dít minutu po minutě. Rádi si nechávají možnosti otevřené do poslední možné sekundy a tudíž jim změny na poslední chvíli tak nevadí. Dávají přednost zábavě před prací a proto se hodí na kreativní úkoly. Proto bych těmto typům lidí nedoporučoval zcela volné víkendy, ani dlouhou dovolenou, ale flexibilitu. Ideální pracovní doba je také velmi individuální, ale naopak bych těmto typům umožnil nepravidelnou pracovní dobu, odvíjející se od momentů, kdy se jim dobře dostává do “flow”, což může být často i ve večerních hodinách.

Mohlo by se zdát, že je lepší být ať už “pravákem” nebo “levákem”, ale opak je pravdou. Svět potřebuje oba typy a jde spíš o to vědět, jaká ruka je mi přirozenější, na ní stavět (nestavět se do opačných rolí) a díky tomuto uvědomění se i učit balancovat svou nepreferovanou “ruku”.

8. Na co si Vaši klienti nejčastěji stěžují?


Témata, které klienti často na koučování řeší se dají rozdělit do čtyř kategorií — práce, vztahy, osobní rozvoj a zdraví.

Často klienti přichází s něčím, čemu říkám “povrchový cíl”, jakého chtějí dosáhnout, který pak často svými kořeny sahá do různých oblastí života, ne jen té, s jakou na první pohled souvisí. Takže například témata související se stresem v práci se často dotýkají ať už právě vztahů nebo osobního rozvoje, například hranic, smyslu, atp. 

Pracovní témata potom nejčastěji zahrnují vyhoření, vztahy s nadřízenými a kolegy, stres, náplň a smysl práce a života, vzrůstající potřeby změny, strach a obavy a vztahy v osobním životě.