„S novou pozicí se celkem peru.
Nevím, jak to celé uchopit.“
Tohle je doslovná věta z formuláře na tomhle webu. Napsal ji člověk, který povýšil ze specialisty na manažera. A chodí mi podobné pořád: „V práci jsem byla povýšena. Chtěla bych se naučit být dobrý šéf, netahat práci domů a zbavit se nejistoty.“ „Jsem zaseknutý ve svém kariérním růstu.“ Píšou je lidé, kteří byli ve své práci dobří. Právě proto je to zaskočí.
Povýšení není odměna. Je to jiná práce.
Byl jsi nejlepší hráč v týmu. Dával jsi góly, chodili se na tebe dívat. Za odměnu ti vzali kopačky a dali píšťalku. A pak se všichni diví, že nedáváš góly, a ty se divíš ze všech nejvíc. Jenže trenér góly nedává. Trenér dělá docela jiné řemeslo a nikdo tě ho neučil, protože ta píšťalka přišla jako uznání, ne jako popis práce.
A netýká se to jen povýšení. Skoro každá kariérní krize, kterou vídám, není o oboru. Je o tom, kolik z tebe se do té role vejde. Když se do ní vejde půlka a druhá čeká na chodbě, chvíli to jde. Po pár letech se to ozve, ale ne jako „chci dělat něco jiného“. Ozve se to jako „nebaví mě to“, a pod tuhle větu se schová úplně cokoliv.
Tři situace, se kterými za mnou lidi chodí nejčastěji
1. Povýšil jsi a topíš se
Do pátku jsi dělal věci. Od pondělí máš zařizovat, aby je dělali jiní. Místo práce máš schůzky, místo svého výsledku zodpovědnost za cizí, a večer doháníš to staré, protože v tom jsi rychlý a je to jediné, u čeho máš pocit, že něco stíháš. Skoro vždycky tady chybí dvě věci: jasná dohoda, podle čeho tě teď vlastně měří, a povolení nebýt v nové roli hned nejlepší.
2. Chceš se posunout výš a čekáš, až si toho někdo všimne
„Jsem zaseknutý ve svém kariérním růstu.“ Tohle mi napsal jeden člověk a sedí to na spoustu dalších. Odvádíš práci a spoléháš, že za tebe mluví. Ona nemluví. Šéf řeší svoje a tvoje kariéra na jeho seznamu není. Otázku, kterou tady skoro nikdo nemá zodpovězenou, přitom nosí každý: výš znamená co? Víc peněz, víc lidí pod sebou, míň nudy, nebo víc klidu? Každá z těch odpovědí vede jinam a dvě z nich se dají mít i bez povýšení.
3. Není to práce, je to jeden člověk
Někdy má ta nespokojenost jméno a sedí o dvě patra výš. Neumíš mu říct, že máš práce za dva. Nebo je to kolega, na kterého už druhý rok reaguješ jinak, než jak bys chtěl. Nebo se vracíš po rodičovské, po nemoci, po roce mimo, a máš pocit, že ti vlak ujel a všichni to vidí. Tohle nejsou drobnosti vedle té „opravdové“ kariéry. Většinou to ta kariéra je, protože přesně kvůli tomuhle lidi mění práci a v té nové to mají po roce stejné.
A jedna zakázka, se kterou ti nepomůžu
Nejčastější zpráva na tohle téma zní zhruba takhle: „To, co dělám patnáct let, mě nebaví. Nic jiného neumím. Řekněte mi, co mám dělat.“ Rozumím jí a nemám ji za hloupou. Ale je poctivé říct dopředu, že u mě dopadne špatně. Nejsem kariérní poradce ani personální agentura. Seznam povolání ode mě nedostaneš, životopis ti nepřepíšu a testy typu „co bys měl dělat“ nefungují: pokaždé z nich vypadne něco jiného a stejně tomu nevěříš. Kdo přijde pro tohle, odejde zklamaný.
Co dělat jde, je podívat se, co je pod tou nespokojeností. Skoro nikdy to není obor. Bývá to vyčerpání, protože s prázdnou nádrží nebaví člověka nic. Bývá to hranice, kterou jsi nikdy neřekl, takže děláš práci za dva a zlobíš se na tu práci. A bývá to hodnota, kterou v tom, co děláš, nemůžeš naplnit. Když se tohle pojmenuje, otázka „co mám dělat za práci“ se často promění v jinou a na tu už odpověď bývá. Nezřídka z toho vyjde, že obor je v pořádku a měnit se má šéf, úvazek nebo způsob, jakým o sobě v práci mluvíš.
Co s tím můžeš udělat teď
Napiš si popis práce, který ti nikdo nedal
Dva sloupce na papír. Vlevo, co jsi v téhle roli doopravdy dělal minulý týden. Vpravo, co si myslíš, že se od tebe čeká. U nové role se ty sloupce rozejdou skoro vždycky. Deset minut a máš černé na bílém, kde přesně je ten zmatek.
Roztřiď minulý týden na tři hromádky
Projdi větší věci, které jsi dělal, a označ každou: tohle umím a jde mi to, tohle umím a leze mi to krkem, tohle neumím a nikdo mě to neučil. Třetí hromádka je tvůj plán učení. Druhá je seznam kandidátů na delegování nebo na rozhovor se šéfem.
Napiš dva řádky ještě dnes
Šéfovi: „Chtěl bych si na dvacet minut sednout a zeptat se tě, co ode mě v téhle roli čekáš. A říct ti, co v ní vidím já.“ Většina lidí tuhle větu za celou kariéru nenapsala, a přitom je to ta nejlevnější informace, jakou můžeš dostat. Když šéfa nemáš, napiš ji člověku, se kterým pracuješ nejvíc.
Přepiš jednu stížnost na jednu větu
Vezmi konkrétní situaci, která tě štve, a napiš ji ve tvaru: když se stane tohle, mám z toho tohle a potřeboval bych tohle. Přečti si to nahlas. Jestli to zní jako obžaloba, přepiš to. Pak tu větu jednou použij naostro.
Dej odkládanému rozhodnutí datum
Ne „letos“. Konkrétní den v kalendáři, do kdy se rozhodneš, a jedna věc, kterou do té doby potřebuješ zjistit: kolik se v tom platí, jak vypadá běžný den, co na to doma. Rozhodnutí bez data není rozhodnutí. Je to trápení na splátky.
Zní ti to povědomě?
Zaškrtni, co ti sedí:
Čím víc zaškrtnutých, tím menší je šance, že je to o oboru. Tyhle věty mluví o roli, o dohodách a o lidech kolem. S tím vším se dá hnout dřív, než podáš výpověď.
Když ti nová role sedí jako cizí kabát
Na sezení projdeme, co ta role doopravdy vyžaduje, co z toho už umíš, co se potřebuješ doučit a co v ní dělat nikdy nebudeš. Klidně přijď jen s větou „s novou pozicí se peru“. Přesně tak to napsala spousta lidí přede mnou. Sezení trvají dvě hodiny místo obvyklých padesáti minut, seznamovací je na 20–30 minut online, zdarma a k ničemu tě nezavazuje.
První sezení zdarma →